Bolavá záda a posttraumatický syndrom.

„Ach jo, bolí mě záda.“

No jo, dost práce, stále ohnutá nad lehátkem, tak se není co divit, říkala jsem si.

Zkusím si odpočinout. A ono nic. „Tak to bude špatnými pohybovými návyky.“ „Asi se u práce hrbím.“

Ordinuji si dýchací a stabilizační cvičení. NIC!!

Kruci, co se děje? A hlavně, co s tím?

Barunka a kraniosakrální terapie. Báječný relax, hluboké uvolnění. Určitě si odpočinu, zregeneruji své tělo a bude pohoda. Tahle terapie, je totiž pro mě, neuvěřitelně uvolňující. Domlouváme termín a já si užívám péči.

Nastupuje klid, uvolnění.

V tom je tu pocit, že nemám vlastní tělo. Cože? Jak jako? Mé vědomí si tu pluje a jak asi půjdu domů, když nemám tělo?

Bára končí terapii promačkáním celého těla. Uf, dobrý, už zase vnímám své ruce, nohy… duše se vrátila do hmoty :-). Úleva  uvolnění. Pár dní pocitu, že je všechno, jak má být.

Jenomže, potíže se vrací a mně dochází, že pomoc venku nenajdu.

Tak si dáme malý výlet do vlastního nitra.

Kde vlastně bolest bydlí? Jaká je a co mi chce?

Spodní část hrudní páteře? Cože? Zrovna tady? Celkem zvláštní.

Za bolestí hrudní páteře jsou často schované neprojevené emoce, že by mohla i za poněkud horší spánek?

A tak putuji svou myslí, vzpomínkami a čekám, co se stane.

Najednou se mi vybaví noc před naším odjezdem na dovolenou a před mýma očima, se znovu odehrává příběh.

Vidím obrazy, kdy mému muži není dobře a jak se v mé hlavě pere rácio zdravotníka  – „Tohle je malér, jdi volat RZP, když budeš čekat, může přijít bezvědomí. Co pak? Budeš zachraňovat?“

A pak je tu ještě duše, intuice, to je fuk, co je to za hlásek. Ten velí – „ Zační léčit, když to celé uvolníš a zprůchodníš, dobře to dopadne..“ Adrenalin zrychluje můj tep. Kompromis. Začnu léčit, když to nebude za půl hodiny v pohodě, zbaběle, volám rychlou. (celý příběh najdete tady)

Tak tohle, může za moje záda? Moje duše má pocit bezmoci, možná i uražené hrdosti, traumatu…??

Vnímám to znovu na tělesné úrovni, jako by se to stalo právě teď. Vždyť je půl roku!

Jenomže tělo nezná čas, jako lineární veličinu, a sami sebe rohlíkem neopijeme. Můj pocit, že jsem to zvládla, prodýchala, vyčistila, byl jen pocit. Okamžik, kdy jsem si netroufla stát si za svým a nenechat se ani „kapacitou lékařky“ zastrašit, znovu vyplul na povrch.

Prima, bubáka jsem našla, co teď s ním? Likvidace, to je nejlepší způsob. Beru ještě na pomoc homeopatika a malé kuličky působí, jako obvykle, silou kouzelného proutku. Tentokrát doufám, už napořád.

Občas je zkrátka potřeba podívat se dost daleko zpátky, abychom našli situaci, která to celé způsobila.

Najít příčinu, je základ všeho.

Jinak totiž zametáte jen smetí pod koberec a to pak pěkně zahnívá. Pokud jsou vaše potíže chroničtějšího rázu, možná vás teď, když jste dočetli, napadne, kde je jádro pudla.

A pokud chcete, můžeme se na to podívat spolu.