Zarazím vaši fantazii hned ze startu, nečekáme žádný lidský přírůstek do rodiny, nebo aspoň o tom nevím 🙂 Naše vybírání jména se týkalo miminka psího. Když odešel Oggy, potřebovala jsem čas, než vznikl prostor pro dalšího člena naší smečky. Po delších peripetiích jsme věděli, že k nám přibude dáma, teda budoucí dáma, teď malý psí rarach rodu ženského....
Oblíbené přísloví, provází mě životem dlouho. Jenže zase přišel AHA moment. Nejspíš to znáte taky. Nad něčím si dumáte a najednou se skládačka skládá trochu jinak, a ještě k tomu sama od sebe. Vždycky jsem si říkala, že je prima zabavit děti, nebo sebe. Přeci se nebudeme nudit 😊. Jenže ona je nuda důležitá. Pokud jsme zaměstnaní nějakou...
Ležím na zemi, slzy mi tečou do psího kožichu, rukama hladím hebkou srst a šeptám: „Můžeš odejít, tam ti bude dobře, chápu tvoje rozhodnutí, všechno je v pořádku, jestli chceš, můžeš jít.“ Srdce mě bolí, přesto vím, že nemám právo chtít, aby zůstal s námi déle, než je jeho čas. On svou misi splnil. Dívám se do očí naše psího miláčka...
Čekání na nový přírůstek v rodině většinou přináší i dohady jak se “to malé” bude jmenovat. Všichni rodiče si myslí, že jméno vybírají oni. Napadlo vás někdy, že dušička, co se chystá k nám na zemi, vybírá jméno sama? Ona ho totiž potřebuje, aby mohla plnit úkoly a používat své dary (talenty) které si předsevzala. Každé písmeno má totiž svou numerickou hodnotu...
Jste introvert a máte pocit, že vás zbytek světa nemusí zajímat, protože rodinné vztahy jsou v pohodě a doma je doma? Zkusím vás přesvědčit, že budování komunitní pospolitosti je důležité, a vysvětlit proč. Pominu úvahu, že když dojde mléko, můžete zaběhnout k sousedům, ano, i to se dá nazvat budováním komunity. Já tobě – ty mně. Myslím tím širší společenství. Znovu...
Je sobota, krásné ráno, za okny svítí slunce. Seběhnu do kuchyně připravit naši „rituální“ kávu. (Vím, je to nezdravé a začínat by se mělo jinak, tak mě prosím nelynčujte 🙂 ) Hmm, v kuchyni chybí koš na odpadky, vydávám se ho hledat. U popelnice není, ovšem pytel s odpadem je vyhozený. Fakt záhada. No nic, však on se najde. Nenechám se zaskočit...
Uvědomuji si, že čím dál častěji zatahuji do svých příběhů mého muže. (Není rád 🙂 ) Je to ovšem pro mě jediná možnost jak vytáhnout na světlo inspiraci o kterou se chci podělit. A jak známo, vlastní zkušenost je k nezaplacení. Nedávno jsem byla na přednášce Terezie Dubinové – Máří Magdaléna a Ježíš, starý příběh se vrací. Možná chcete přestat číst, protože...
Už mě nejspíš znáte, a tak tušíte, že se neptám na adresu. Kde jste doma ve svém těle? Každý to totiž máme trochu jinak. Ve svém těle máme „pokojíček“, kam se jdeme schovat, když je nám ouvej. Dočerpáme sílu a zase můžeme do světa. Tady jsme pozorností jen sami u sebe a vnímáme, co potřebujeme dosytit. Pohlazení, obejmutí, odpočinek, nebo něco...
Zvolnila ekonomika, zvolňujeme taky. Trochu z donucení. Z formule 1 přesedáme do vozu o hodně pomalejšího. Konečně se můžeme rozhlídnout a pokochat. Nemusíme soustředěně zírat na cestu, abychom nikoho nepřeválcovali. Zvolnit se učím asi deset let, s blížící se padesátkou to začíná jít samo :-). Teda pokud se zrovna nechystáme „za kutúrou“. To pak pobyt v koupelně u zrcadla patří k těm delším. Ono to...
Oběť x obětina. Wikipedie tyto pojmy nerozlišuje. Obojí vnímá jako náboženský úkon, obětování – odevzdání, cenných předmětů, zvířecích či lidských obětin nadpřirozeným bytostem. Já vnímám oběť jako součást pozemského dramatu, hry na oběť a tyrana. Obětí bývá nejčastěji chuděrka, co má vedle sebe zlého tyrana, kterému se nemůže bránit. Každý ji samozřejmě polituje a jen málokdy nám dojde,...
