Dvě strany jedné mince

Světlo a stín, dvě polarity toho samého.

Občas mám pocit, že bychom všichni chtěli být skvělý, úžasní, laskaví… No jo, jenomže to bychom museli asi všichni být naprosto osvícení a stále ve svém středu.

Jenomže občas přijde trochu horší období a pak nám nezbývá než vystrčit drápky. Předvést kde máme hranice a kam už nikoho nepustíme. A když nám tam náhodou vleze, tak si taky ponese si následky.

Učíme se to snad každý den. Fajn, ve vztahu k druhým by to celkem ušlo. A co takhle ve vztahu sami k sobě? Nelžeme si třeba trošku?

Proč se ptám? Co se děje, když přijde den blbec, rozbijeme svůj oblíbený hrnek, naštve nás partner a najednou máme vztek i sami na sebe.

Kam se poděli všichni ti chápající báječní lidé, co nám nastavovali zrcadlo, toho hezkého, co je v nás.

Máme vztek a tím jsme odstartovali sněhovou kouli a ta se řítí svahem, nabírá rychlost a bere s sebou vše co jí stojí v cestě. Ujede nám autobus, prodavačka kouká jako kakabus a naše frustrace stoupá.

Svět plný idiotů.

Stop. Jen nám ukazují, že nemáme fajn den.

Pojďme to zastavit, než lavina smete všechno. Vemte to jako výzvu. Zastavte se a zhluboka se nadechněte. To je jediné, co můžete v tuto chvíli udělat. Ve stresu totiž dýchat zapomínáme a vyplavujeme tak do těla další a další stresové hormony. Adrenalin, noradrenalin a kortizol.

Pokud si tohle děláme pravidelně, dopracujeme se tak maximálně k vysokému tlaku, infarktu nebo mrtvici. Než aby nás kleplo, zaklepejme raději sami sebou.

Prostě někdy je líp a někdy hůř. Kdyby bylo pořád světlo, špatně by se nám spalo. Kdybychom jedli jen čokoládu, taky se nám přejí. Takže šťastný balanc na hraně, s výhledem na obě strany