Jedeme padesátkou

Zvolnila ekonomika, zvolňujeme taky. Trochu z donucení. Z formule 1 přesedáme do vozu o hodně pomalejšího. Konečně se můžeme rozhlídnout a pokochat. Nemusíme soustředěně zírat na cestu, abychom nikoho nepřeválcovali.

Zvolnit se učím asi deset let, s blížící se padesátkou to začíná jít samo :-). Teda pokud se zrovna nechystáme „za kutúrou“. To pak pobyt v koupelně u zrcadla patří k těm delším. Ono to trvá než si namaluju na obličej tu čtyřicítku 🙂 .

Teď je to jednoduché, jednak se nikam nesmí a když už, tak vytáhnu slušivou roušku a mám vystaráno.

Stejně je zvláštní, jak zmínka o věku patří k společenskému fopá. Zvlášť u žen.

Proč nás ty číslovky tolik dráždí?

Vždyť věk je jen číslo a naše duše je nesmrtelná.

Fakt je ten, že když mi bylo 17-18, už třicátník byl starej a lidi okolo padesátky? No asi něco těsně před smrtí, nebo v lepším případě důchodce 🙂 .

To je ta relativita.

Dneska si říkám, že je super, když jsem tak mladá, a ne až tak naivní (občas). Zkušenosti a šrámy nasbírané životem, jsou totiž k nezaplacení. Jasně 50 je obdobím bilancování, ale to bychom měli dělat průběžně, nejlépe v každém okamžiku, posouvá nás totiž vpřed.

Pouštím nepodstatné, raduji se z maličkostí a užívám si blízkost svého muže.

Svou cestu nikomu nevnucuji, ona totiž není úplně pohodlná. Když se pro ni rozhodnete najednou se začnou objevovat také naše stíny. u nás žen nyní v období úplňku to bývá chvílemi mazec 🙂 .

A tak jsem v posledních dnech konfrontována s pocitem vzteku a bezmoci – když vidím zprávy, soucitu a pochopení – když vidím zprávy. Neustále balancuji, abych nevnímala jen svou myslí, ale srdcem. Svou nejmoudřejší částí.

Pak nastávají okamžiky, kdy mě zaplaví soucit a vděčnost.

Buďme tedy vděční za každý den a soucitní k našemu okolí.