Kdo si hraje, nezlobí

Oblíbené přísloví, provází mě životem dlouho. Jenže zase přišel AHA moment. Nejspíš to znáte taky. Nad něčím si dumáte a najednou se skládačka skládá trochu jinak, a ještě k tomu sama od sebe.

Vždycky jsem si říkala, že je prima zabavit děti, nebo sebe. Přeci se nebudeme nudit 😊.

Jenže ona je nuda důležitá.

Pokud jsme zaměstnaní nějakou činností, občas se do toho zabereme tak, že nevnímáme. – Až sem to vnímám jako OK.

Ale taky někdy děláme jen činnost pro činnost. Rukama, ale často jen hlavou.

Jenomže pokud úkolujeme sami sebe, necháváme se úkolovat, víme vůbec ještě, jestli nám tohle dává smysl? Žijeme sami sebe? Kdy jsme se odpojili od své duše?

Možná už jako děti. Rodiče dávají dětem různé podněty, aby je stimulovaly v jejich vývoji. (Jo, dělala jsem to taky a nechci tím říct, že máte na ně kašlat. Všeho s mírou.)

Jenomže mají dnešní děti aspoň chvilku jen sami pro sebe? Takovou, kdy si musí vymyslet zábavu, najít k tomu vše co potřebují a nechat venkovní svět být. Přepnout se do svého světa, do fantazií, možná někam ke zdroji a tvořit co je napadne.

Občas musím vědomě sama sebe přepnout do stavu nicnedělání a tím myslím opravdu NIC. Zevlovat, prohlížet si mraky, trávu. Žádný mobil, žádná kniha, žádné mluvení.

Myslela jsem si, že tohle jde jen ve tmě, oprostit se od podnětů a jen být. Vnímat tlukot svého srdce, svůj dech.

Ale proč, proč se nezačít učit rovnováhu v každém dni, vždyť i tohle je tak trochu útěk. Tam (do tmy) za námi nikdo nepřijde, nikdo nás nevyruší.

Co když je to zase jen berlička.

Neumím (bojím se) být sama se sebou, válet se tupě zírat do nikam?

Co by tomu řeklo moje okolí?

Vždyť nemám důvod a je tolik věcí…Tak se zavřu do tmy 😊

Zkusme se učit jen být, nekonat, netvořit, mlčet a jen existovat. Každý sám za sebe.