O křehkosti života a stavu našeho zdravotnictví

Jupí, ráno dobalit, zařídit ještě pár věcí a dovolenáá.

Usínáme. V noci mě probere manželův odchod na toaletu. Můj šestý smysl hlásí problém, něco se děje.

„Brouku je všechno v pořádku?“

„Mně se nějak motají nohy.“

Ani řeč mi nepřijde úplně normální. Sice jsou asi dvě ráno, ale já jsem vzhůru ve vteřině!

Přichází nahoru a po pár otázkách zkouším neurologické reakce: „Usměj se, našpul pusu, stiskni mi obě ruce“

Hmm, to není zrovna dobrý. (leda, že vypil lahev vodky na tajňáka) Domlouváme se, že počkáme deset minut a pak jdu eventuálně volat RZP. Na manželovu otázku, jestli to nepočká do rána, odpovídám, že ani náhodou. Vyhodnocuji to jako cévní mozkovou příhodu a tady je rychlý převoz do specializovaného centra a zahájení léčby do 4,5 hodiny od vzniku jako nutnost, teda pokud chceme minimalizovat následky.

Začínám léčit ADT a uvolňuji všechno co jde. Po deseti minutách jdu zbaběle volat záchranku. Muže brní část obličeje, ruka… vypadá jako by měl v sobě aspoň půl lahve vodky.

Rozhovor s dispečinkem je v pohodě. Posílají sanitu. V tu chvíli na mě doléhá strach a stres. Až s odstupem zjišťuji, že to byl přesně ten okamžik, kdy přenechávám svou zodpovědnost a tím i moc druhým.

Když přijede záchranka proběhne klasické měření tlaku, anamnéza..

Tlak 240/140… no potěš!

Pak se dozvím, že ještě přijede jedna posádka s lékařem. Ti vyjíždějí z Českého Brodu. Ptám se, kam mého muže povezou. Jestli to bude „iktové centrum“? Prý až co lékař.

Po příjezdu tahle scénka pokračuje. Největší problém vidí paní doktorka v tom, že se můj muž neléčí s vysokým tlakem a já ho nehlídám a nekontroluji a nenutím brát léky. Pak se přes veškeré vysvětlování a protesty rozhoduje pro internu v Nymburce.

Jí se totiž zdá neurologicky celkem v pohodě, vždyť mluví a hýbe se. Lomcuje mnou vztek!

No teď už nic nenadělám.  Absurdita na druhou. Evidentně ví, jak můj muž funguje běžně, líp než já.

Další absurdita? ZA CELOU DOBU NETUŠÍM, KDO JE KDO, natož aby se někdo představil, řekl co hodlá dělat, komunikoval s pacientem. Podotýkám, můj muž byl celou dobu při vědomí a spolupracoval!!!

Sanita odjíždí, zapaluji svíčky, prosím své anděly o pomoc a jdu léčit aspoň na dálku.

Díky mobilní komunikaci zjistím, že EKG je v pohodě a jinak se nic moc neděje.

Ráno mě bez protestů pustí na oddělení (No, tvářím se jako bůh pomsty, taky bych se nedohadovala)

A čekáme… CT vyšetření, to asi nejdůležitější v téhle situaci, proběhne v 10 hodin, nemám sílu se s nikým dohadovat. Snažím se léčit.

Asi ve 13 hodin přijde lékař říct, že až na ten tlak vlastně celkem pohoda a manžela tedy pustí domů. Neurologické příznaky prý určitě odezní…Uááá, tady všichni zešíleli, nebo jsem v úplně blbym filmu.

Takže stav při odchodu z nemocnice: propouštěcí zpráva a léky na vysoký tlak, to je to, co jsme dostali.

Můj muž sice blbě artikuluje, zakopává si o nohu a levou ruku má asi půjčenou. Dle lékaře je to však v pořádku.

Ten den ještě léčí i moje učitelka Míša. Úžasná bytost. Stav konzultujeme a domlouváme se co dál.

Druhý den ráno odjíždíme na plánovanou dovolenou. Program výrazně přehodnocujeme. Odpočinek, rehabilitace, léčení, odpočinek..

Stav se pomalinku lepší. Jsem ráda, že tady máme spoustu času, na léčení, rehabilitaci i jeden pro druhého.

Naučilo mě to spoustu věcí.

1. Lidský život, stejně jako broušená sklenice, je velmi křehký.
2. Nevíš dne, minuty, kdy se tvůj život převrátí úplně jinam.
3. Užívej si každý společný okamžik.
4. Pod kontrolou nemáš vůbec nic
5. Obrovská vděčnost za to, co umím a vím.
6. Vděčnost za báječnou učitelku (a léčitelku) a její oporu.
7. Uvědomění si, že předat moc znamená bezmoc.
8. Strach velmi ochromí rozhodování tělem a hlava toho moc nevymyslí.
9. Že v našem zdravotnictví se skoro nic nezměnilo.
10. Že i po 14 dnech strávených jen spolu, je nám fajn a nemáme chuť se zaškrtit 😊
11. Že lidské tělo je zázračné, když mu dáme péči a pozornost vyhrabe se z nemožného.

Ještě jeden „zážitek“ z oddělení. Po chodbě chodí sestřičky s pacienty a rehabilitují. Až sem ok, ale pacienti mají jen PLENU a vršek od pyžama… kde je lidská důstojnost a ohleduplnost??

Uznávám, oddělení je plné, sestřičky milé, lékař má taky snahu, ale celkový dojem? Já jsem původním povoláním taky zdravotník, takže pro dost lidí, to může být kopání do vlastních řad, ale já bych jen chtěla ať si každý uvědomí, že na místě pacienta může být on, kdokoliv z rodiny a jestli jim to takhle přijde ok… noo, tak pak nemám co dodat.