Dotkni se mě.

Dotek je základní lidská potřeba.

V naší, západní kultuře, jsme v dotecích a kontaktech poněkud zdrženlivější a naše osobní zóna bývá větší než u temperamentních jižních národů. A tak se často omezujeme jen na podání ruky, ostatní kontakt necháváme jen do partnerských vztahů nebo při kontaktu s dětmi.

Miminka dotek potřebují, je pro životně důležitý, když ho nemají, upadají do apatie. Dochází k deprivaci.

U větších dětí je dotek nepostradatelný pro zdravý psychický a fyzický vývoj – děti bez láskyplných doteků jsou deprivované, prožívají prázdnotu, vztek a smutek, nenaučí se milovat druhé.

Většina dětí se ráda tulí a o pomazlení si řeknou, nebo přijdou „potulit“, určitě to znáte sami. Okolo puberty často nastává období, kdy dotek na veřejnosti, ještě k tomu od rodiče, je absolutní tabu 🙂 .

V dospělosti se k těmto rituálům často vracíme. V objetí máme pocit bezpečí i sounáležitosti. Pohlazení a dotek umí utišit bolest, vyplavuje totiž serotonin, dopamin i oxytocin. A snižuje hladinu kortizolu.

Mimo jiné je součástí neverbální komunikace.

Ovšem dotýkají se nás také některá slova, příjemně i nepříjemně.

Kdo z vás nepoužil: „Tohle se mě teda dotklo.“ Ano, mluvíme opět o vzbuzení emocí. Bohužel teď spíš těch negativních.

Uvědomila jsem si, jak moc se mě „dotýká“ nošení roušek.

Nehodlám shazovat jejich důležitost, mají svůj účel a nic osobního proti nim nemám 🙂 .

Na sále mi přišly úplně v pohodě.

Tak proč teď, když je mám na obličeji, mě iritují?

Vlezu do obchodu, roušku na obličeji, rukavice na rukách a najíždí emoce – VZTEK. Jsem tak naštvaná a vzteklá, že mi dělá potíž se přepnout do jiného módu.

PROČ?

Vždyť o nic nejde.

Nádech, výdech, zastavení. Fajn, roušku neservu, nikoho nezbiju abych si ulevila 🙂 .

Hledám skrytý pocit, který tohle všechno spouští.

„Jsem ovládaná a nemůžu to změnit.“ Jo, to je ono.

Jasně, jsou pravidla a musím je respektovat. Jenomže můj podvědomý program zrovna teď vyhodnocuje situaci jinak a mě se to DOTÝKÁ!

Zatím nevím, kde se tenhle program vzal a tak ho pozoruju. Nepotřebuju být rebel a vzdorovat. Vztekat se. Učím se s tím být, nehodnotit, nebránit se. Přijímat běh věcí. Nechci plýtvat energii na boj. Raději ji použiju na tvoření nového.

A tak dýchám. V roušce to jde někdy hůř, ale vrací mě to k sobě.

Z hlavy zpátky do těla.

Přeji šťastnou cestu k sobě všem a ať vaše doteky provází láska.

P.S. Pokud máte doteky rádi, objednejte se na masáž …