Jak si mě našlo kočičí zlato

Mńau čiči, mňau čiči, je to zlato kočičí.

V mé paměti vyvstávají vzpomínky.

Já a ségra, ještě jako malé holky. Doma se topilo a topí uhlím a tak před zimou skončí na dvoře pěkná hromada a tu je potřeba uklidit.  Taťka jde uklízet a my dvě, děsně důležité, jdeme pomáhat. Moc dlouho nás to samozřejmě nebaví, ale zato najdeme poklad. V hromadě uhlí se třpytí pár kousků pokrytých „zlatem“.

Měly jsme radost jaké máme bohatství. Až dnes vím jaký poklad to vlastě je.  

Kočičí zlato neboli pyrit. V minulosti se používal třeba jako ozdoba inckých zrcátek nebo v křesadlech.

Jako ozdobu ho ale můžeme použít i dnes. Má totiž vlastnosti ochránce. Svého majitele chrání před negatiními energiemi. Zejména před těmi, co mu závidí, co se na něj zlobí, ale i před energetickými upíry.

Takže já vyrazím na navštěvu, vzpomenu si na dětství a půjdu se trochu pohrabat v černém zlatu.

Třeba tam bude i to zlato kočičí.