Kalamitami ke zdraví

Píše se rok 2004 a my právě dorazili do Černé Hory a hledáme ubytování. Naše cesta nás zavedla do Starého Ulcinu, jsme v „baru“ na pláži a čekáme až dorazí místní „boss“ a ukáže nám apartmán, který by měl být k pronájmu.

Uvolněná atmosféra, začínající dovolená, pohoda, kávička, legrácky. Jedna z nich přijde ve chvíli, kdy jsem se rozhodla napít. Kávu v tu chvíli ovšem vdechnu a rozjíždí se drama. Já astmatik, s průduškami nic moc, se začínám regulérně dusit. Nejsem schopna ze sebe dostat kafe, mluvit, prostě nic. Před očima mžitky a okolo panika. Vyděšené pohledy, manžel hledá sprej, o kterém vím, že je v tu chvíli stejně k ničemu.

Hlavou mi běží jediné: „Nesmíš omdlít, jinak umřeš.“

Vnímám paniku okolo sebe a snažím se soustředit a vykuckat ze sebe kafe, zpomalit a dýchat. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale všem, včetně číšníka, jsem připravila nezapomenutelný zážitek.

Pokaždé, když jsme přišli, se nezapomněl zeptat, jak se mám 🙂

Tahle situace se mi nedávno vybavila na konstelacích (metoda, při které získáte náhled zvenku, na mnoho situací nebo problémů).

Můj retrospektivní film v hlavě pokračoval. Střih, posun v čase a odcházíme z návštěvy od mé sestry. Čekáme na tramvaj. Začínám kašlat a dusit se. Jenomže v té době už jsem pochopila, že nejdůležitější je přestat bojovat, zastavit strach ve své hlavě a pomoct si sama.

Soustřeďuji se na úplně malilinkatý nádech, a další a ještě jeden…. Jupí, opět to funguje. Dýchací cesty se uvolňují.

Konečně začínám chápat, že všechno se děje jen v mé hlavě.

Od té doby uplynulo hodně času a fakt si netroufnu tvrdit, že všechno zmáknu. Na druhou stranu vím, že většinou stačí jen zastavit a dýchat. Vnímat sama sebe a poznat sama sebe.

Jestli se chcete vydat na cestu, tak můžete třeba tady: Žít příběh svojí duše