Oběť nebo obětina

Oběť x obětina. Wikipedie tyto pojmy nerozlišuje. Obojí vnímá jako náboženský úkon, obětování – odevzdání, cenných předmětů, zvířecích či lidských obětin nadpřirozeným bytostem.

Já vnímám oběť jako součást pozemského dramatu, hry na oběť a tyrana. Obětí bývá nejčastěji chuděrka, co má vedle sebe zlého tyrana, kterému se nemůže bránit. Každý ji samozřejmě polituje a jen málokdy nám dojde, že i ona je vlastně tyranem. Když nic jiného, týrá sama sebe a ukazuje na odiv všechna svá zranění.

Když jste obětí, většinou jde o černobílé divadlo, jeden je hodný a ten druhý špatný. Jenže ony se role v průběhu času často mění a prohazují, všichni se v tom cyklí, ale o tom zase jindy.

Oběť nezná své hranice ani sebehodnotu. Je to takhle pro ni jednodušší, a tak se klidně propracuje k naprosté sebedestrukci a k sebezničení.

Jak jinak si vysvětlit příběhy některých žen, kterým nikdy nepřišlo na mysl vymanit se z nefunkčních a patologických vztahů?

Snad každý máme ve svém životě okamžiky, kdy se cítíme být bezmocní, obětí situace. Někdy ke změně stačí jen nový úhel pohledu.

Obětinu však vnímám naprosto odlišně. Má úplně jinou vibraci a energii. Vnímám ji jako dar, akt dobrovolnosti, s plným vědomím všech následků činu.

Krásně tohle téma rozebírá Jana Radová a Pjér la Šé’z v rozhovoru o Malé mořské víle. ( Malá mořská víla a ženský stín )

V kontextu a sledu událostí, musím podotknout, že i slovo „společnost“ je ženského rodu. Pokud chceme měnit „patriarchální model“, bude muset pro společnost něco udělat.

Máme nyní možnost být OBĚTÍ a nechat se smýkat událostmi, čekat kdy ji chytneme zleva a kdy zprava. Nebo, dobrovolně vystoupíme ze svého stínu a jako OBĚTINU položíme svou energii a necháme ji plynou tam, kde jí je potřeba.

U každého půjde o jiný příběh.

Někdo se potřebuje vrátit sám k sobě a jako obětinu položí na oltář svou neustálou aktivitu a poklus v křeččím závodě.

Někdo se stane větší součástí vlastní rodiny, další bude součástí komunity, dobrovolníků…

Každý z nás pak vyjde z toho všeho obohacen a posílen o nové zkušenosti.

Nechci tvrdit, že všechno bude krásné a pozitivní.

I my se můžeme stát Malou mořskou vílou a proměnit se v pěnu. Naše tělo se vrátí zemi a naše duše do společného prostoru.

Nikdo z nás neví, jak z toho všeho vyjde a jestli vyjde.

Vidím však spoustu změn a spoustu energie vřící v prostoru.

Máme možnost propojit se podstatně víc než kdy jindy, i když momentálně hlavně virtuálně.

Užijme si konec něčeho známého a zrození nového.

Zkusme jako velkou a zásadní obětinu, položit na společný oltář naše posuzování co je správně a co je špatně. Nikdo to totiž neví!!! Tak si to konečně pojďme přiznat.