Setkání s havranem

Monte Piano, asi tak 2300n.m., sedíme nad jedním ze zarostlých zákopů a užíváme si sluníčko a krásný výhled.

Najednou se mihne oblohou stín.  Černá tečka se blíží a já rozeznávám ptáka – havran. K mému úžasu, zakrouží a sedá si téměř vedle mě. Co asi chce? Chvíli se pozorujeme.

Že by chtěl něco k jídlu? Lovím v batohu a hledám naše domácí müsli tyčinky. Mám.

Krmit z ruky se mi ho nechce, přeci jen respekt a trochu i obavy vítězí. Tak drobím tyčinku kousek vedle sebe, vida, havranovi chutná. Nejdřív se nakrmí on sám. Bere si další kousek a odlétá.

K mému překvapení je za chvíli zpět. Ulamuji tyčinku. Milý havran si dává další kolečko, evidentně léta krmit mláďata. Proč mě to tak zaujalo? Snad je to tím, že havran to má sám v sobě lépe nastavené než mnoho z nás.

Nejprve nakrm sebe a pak se postarej o druhé. On totiž havran (ale i ostatní zvířata) moc dobře vědí, že pokud upřednostní jiné, chcípne. No a pak zákonitě se nebude mít kdo postarat o rodinku. Takže? V zájmu zachování vlastního zdraví (tělesného i duševního), buďte trochu sobec.