Vztah je jako hrad z písku
Začátek bývá stejný jako v hollywoodském slaďáku. Zamilované pohledy a jeden druhému udělá, co mu na očích vidí. Snad ani jíst není potřeba, oba jsou nasyceni láskou.
Časem však přichází realita všedních dnů.
Drobné rozmíšky a najednou jakoby se ochladilo snad o 100°C.
„On už mě asi nemiluje.“
Ale to tak vůbec nemusí být. Jen se dotkl vašich hlubokých zranění a vy jste se zavřela. Možná i on zavřel své srdce. Najednou láska nemůže téct.
Ona tu je, nikam nezmizela, jen si neumí najít cestu skrz vaše zavřená srdce.
Být otevřená a zranitelná bolí.
Jenže bez toho se vztah buduje těžko. Když se otevřete, doufáte, že ten druhý ZÁMĚRNĚ neudělá nic, čím by Vám ublížil.
Vztah je jako hrad z písku.
Sedíte na pláži, sluncem vyhřáté a stavíte hrad. Veliký, krásný. Mícháte písek s vodou a pod rukama roste ohromné dílo. S věžičkami, ozdobičkami.
Tak, a co když teď váš hrad opustíme?
Pofukuje mírný vlahý vítr, malinko víří prach a písek, je to celkem v pohodě…snesitelné..
Vítr suší hrad z písku a najednou se drobí malinké ozdobičky, pomalu, jako jemný písek se sypou zpět na pláž. Když nezakročíte, dopadne tak celý hrad. Může přijít i velká vlna a spláchne ho.
Co tedy můžete?
Vezměte konvičku s jemným kropítkem a zvlhčete vaše dílo, opravte spadlé, vybudujte vodní příkop.
Pokud chcete tohle všechno zachovat, musíte to dělat stále. Zalévat, budovat, opravovat.
Ve vztahu je to stejné a stejně těžké. Nikdy nekončící úsilí.
Je to výzva, najít rovnováhu při nošení nošení vody a nespláchnout všechno. Nebýt unavená na drobné opravy. Rekonstrukce totiž bývá svízelná a někdy vám nezbyde než začít od základů.
A když je váš partner na štíru se silami, můžete na chvilku převzít i jeho práci, dát mu čas aby je nabral zpět. A říct si, že on to pro vás příště udělá taky.
Jen, nikdo dlouho nevydrží tahat sám konve s vodou, zalévat, opravovat a tvořit. Zhroutil by se vyčerpáním vedle hradu a pak už by se jen bezmocně díval, co přírodní vlivy umí.
P.S. cementový potěr nezkoušejte…vnitřek by byl stejně nestabilní 🙂
