Endometrióza a moje první NE

Ani nevím proč, ale tenhle příběh mi nedávno vytanul v paměti.

Přitom je starý aspoň 17 let. V té době jsem si myslela, že je normální fungovat na 120% minimálně. Pracovala jsem v té době na zdravotním středisku. Bydlíme na vesnici a dopravní obslužnost – autobus, nic moc. Tak jsem za slušného počasí těch 12 km jezdila na kole, občas i s batohem v kterém byl nákup. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem díky tomu doma dřív a všechno stihnu – domácnost, úkoly s dětmi. Mladá a výkonná 😊.

Jenomže najednou mě začalo bolet břicho, z počátku jen občas, nevěnovala jsem tomu pozornost. Pak začaly bolesti a strašlivé křeče hlavně po milování. Bolelo to ukrutně.

Jenže já nebyla absolutně schopná, takhle intimní téma, před svým mužem otevřít. A tak jsem trpěla, snažila se to zvládnout a potom „nenápadně“ mizela z postele, abych se mohla někde zkroutit do klubíčka a čekat až to odezní. Parkrát mě našel v kuchyni na zemi smotanou na zemi, se slzami v očích a nechápal co se odehrává.

Vůbec mi nedocházelo, jak moc ubližuju i jemu. Něha, milování a najednou jeho žena mizí s nějakou výmluvou z ložnice.

Bolesti mě donutily k návštěvě gynekoložky. Po sérii vyšetření, kdy se nic nezjistilo, jsem skončila na operačním stole.

Když jsem se probrala, z mého těla koukaly různé hadičky a bylo mi zle. Při vizitě jsem se dozvěděla diagnózu – Endometrióza.

Stav kdy děložní sliznice roste i mimo dělohu a žije si tam trochu vlastním životem. Často pak způsobuje srůsty a tím i např.neplodnost.

Léčba? V mém případě hormony. Hormony, které vyvolají stav podobný přechodu. Tuším, že to trvalo půl roku (přiznám se, že tohle období jsem natolik vytěsnila z mé hlavy, že to fakt nevím).

Při kontrole, po absolvování celé hormonální léčby, jsem se dozvěděla, že bych měla absolvovat další laparoskopii a tehdy, snad poprvé, jsem se vzbouřila „autoritě lékařky“ a řekla NE.

Představila jsem si to peklo, které jsem zažívala tři týdny po zákroku, a prostě NE.

Můj život, moje břicho. Sice jsem skrz zavřené dveře slyšela „Tak proč sem leze, když se nechce léčit“, ale bylo mi to vážně jedno.

Já se v tu chvíli rozhodla, že jsem zdravá. Prvně mi došlo, že o tom co bude a jak bude rozhoduju já, jen JÁ

Na to, abych převzala sama za sebe zodpovědnost, jsem ještě pár lekcí potřebovala, některé ještě tvrdší.

Teprve teď mi dochází, jak důležité v mém životě byly.

Co všechno mi daly a čím třeba mohou otevřít i vaše oči?

1. Když nekomunikuji o problému, mohu zraňovat svého partnera, který netuší, co se děje a co se ve mně odehrává.
2. Mám právo podílet se na léčbě a také o ní rozhodovat. Je to totiž moje tělo.
3. Musím být připravená nést zodpovědnost za svoje slova a činy. Ne každému se totiž můj postoj musí líbit.

Mluví se o tom, že endometrióza postihuje velké procento žen a dřív to tak nebylo.

Na to neumím odpovědět, nehledala jsem to, ani nedělala vlastní půrzkum.

Jen vím, že jsou nové a lepší vyšetřovací metody a jak říká můj muž: „Žádný pacient není zdravý, je jen špatně vyšetřený.“

Takže vím, že nevím a proto raději: „Na zdraví“.