Úkol doby?
Sledujíc media, Fb, poslouchajíc klienty, vnímám čím dál víc potřebu být pozorovatelem, zůstat bez hodnocení, pochopit, přijmout. Zejména přijmout.
Každého s jeho příběhem. Pustit, dovolit.
Ráno jsem zaznamenala kus rozhovoru se ženou, která má být jmenována soudkyní amerického nejvyššího soudu. Vyhnula se jedné kontroverzní otázce ohledně klimatu. Scénka, na kterou mysl ráda naskakuje (Jak si to může dovolit. Nebo – No ta je skvělá. Hmm, bravurně to zahrála do autu…)
Hodnocení. Dobře x špatně. Snadné říct cokoliv k věci vytržené ze situace, z kontextu, ze společnosti, prostředí.
Proč?
Jaký má být její úkol u amerického nejvyššího soudu?
Má být tou, co ostatní propojuje, má hledat jednotu uvnitř celku? Nebo má být analyzující, vyhodnocující, hlásat jasná pravidla? Ale já to nevím, jak tedy mohu soudit.
Je snadné s námi manipulovat. Zvykli jsme si, že k nám proudí spousta informací, každá z nich má svou pravdu, a hlavně nějaké EMOČNÍ zabarvení.
Na to, kam informaci zařadíme se musíme ptát svého limbického systému. Ten totiž na základě našich prožitků a zkušeností, tohle celé vyhodnotí a někam zařadí.
Ne vaše šedá kůra mozková, ne vaše logika, ale vaše zkušenost! Nastřádané od prenatálu do dnešního dne. Ovlivněné prostředím lidmi okolo, rodovými zkušenostmi.
Dělejme to jinak. Nechoďme ani do opozice, ani vše loajálně neodkývejme. Jen to PŘIJMĚME.
Jasně, tomuhle se u nás říká bílá a tomu zase černá – je snad jedna z nich lepší? Dejme sami sobě víc času, než cokoliv zhodnotíme.
Abychom pochopili, musíme uvidět. Vzít minci a prohlédnout obě strany, teprve pak jsme schopni přijmout.
Narodili jsme se na Zemi. Planetu, kde dualita je našim průvodcem. Střídá se tu teplo – zima, Den – noc, štěstí – neštěstí, láska – nenávist. K integraci aspektů si je potřebujeme vyzkoušet.
Teprve pak jsme schopni je přijmout.
Ovšem pořád je vnímáme jako protiklad.
Naše mysl zatím není připravená je uchopit jako jednotu. Smiřme se s tím. Pozorujme, přijímejme.