UA-72301643-4

Právo na život i na smrt

Ležím na zemi, slzy mi tečou do psího kožichu, rukama hladím hebkou srst a šeptám: „Můžeš odejít, tam ti bude dobře, chápu tvoje rozhodnutí, všechno je v pořádku, jestli chceš, můžeš jít.“

Srdce mě bolí, přesto vím, že nemám právo chtít, aby zůstal s námi déle, než je jeho čas. On svou misi splnil. Dívám se do očí naše psího miláčka a vnímám, jak část jeho duše nahlíží na místo, kam já nedohlednu. Je šťastný. Možná vám to zní neuvěřitelně, ale on byl smířený se svou cestou zpět, tam za duhový most.

Jsem vděčná že byl součástí naší rodiny, spoustu jsem se díky němu naučila. Byl to můj velký pomocník a průvodce.

Často jen u zvířat jsme ochotni připustit smrtelnost a dáváme jim právo odejít. U lidí, kteří jsou s námi si občas uzurpujeme právo na život a chtěli bychom rozhodovat, jestli je z našeho života pustíme, nebo ne.

Nejde jen o akt umírání, ale někdy i o naše vztahy.

Oháníme se větou „mám na to právo.“ Na co, ptám se, na co mám právo.

Mám právo na svůj život, o tom si mohu rozhodovat. Ale mám právo rozhodovat za druhé? Občas slyším drsné story od svých klientů. Jak by lékaři rádi rozhodovali za ně.

Běda, když se jim protiví. Když si dovolí nesouhlasit. Nedejbože, mít snad i vlastní názor. V tu chvíli nastupuje arogance a vydírání.

„Víte, co by jiní za tuhle léčbu (vyšetření) dali? Víte, jak je to drahé?“

A vědí, že je to moje tělo a můj život? Vědí to také všichni okolo mě? Proč si všichni myslí, že mají právo? Právo mluvit mi do mých rozhodnutí.

Náš pes se rozhodl odejít, jeho pouť tady nebyla dlouhá, ale měl svůj čas být jen a jen s námi. Vnímám tohle období jako posvátné. To uvědomění si smrtelnosti, toho že nevíme, jak dlouho tu ještě budeme, toho, že nevíme, jak dlouho tu budou naši nejbližší.

Pojďme prosím převzít každý zodpovědnost sám za sebe. Letos nám chce i vláda a média mluvit do toho s kým smíme být a s kým ne. Co když čas je to nejvíc, co máme?

Možná máte strach o tom mluvit. Možná máte i strach na to pomyslet, ale je to součást života. A tak raději lpíme na svých životech, na svých vztazích.

Já jen vím, že pokud bych měla odejít z tohoto pozemského světa, chtěla bych mít možnost rozloučit se. Loučení často bolí, bolest otvírá naše srdce a mi ji cítíme a prožíváme. Mějme soucit se sebou i druhými a přijměme dar života i dar smrti.

S láskou v srdci a velkou vděčností posílám pusu za duhový most.

náš pes Oggy
Martina Jungrová
Pomáhám klientům s jejich tělesnými potížemi najít jejich příčinu a individuální cestu ke zdraví. Jsem čarodějka na plný úvazek. Pečují o tělo i duši. Dotekem, vůní, homeopatiky, slovem. Díky masážím, prací s energiemi, učím ostatní žít život v pohodě a rozvíjet se. Něco o mně si přečtěte zde>>
Komentáře
  • Stáněte si eBook zdarma:

    Cvičení pro lenochy. Aby tělo nebolelo aneb 5 mini cvičení která Vás neunaví a dodají energii

  • Stáhněte si eBook ZDARMA

    Proměny (v) ženy Menstruace není tabu - chybějící článek hodin přírodopisu i dívčích časopisů

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky