Úvahy rodičovské i jiné

Tak si serfuju, čtu různé blogy a přemítám, jak moc velký jsem flegmatik 😊

Zejména pokud jde o děti. Tedy o ty moje vlastní.

Pevně doufám, že nejsou zarputilými čtenáři mého blogu, neboť jsou dost dospělé a snadno bych se mohla ocitnout na blacklistu, že o nich mluvím.

Tak to berte jen jako „Úvahu o výchově a strastech i radostech rodičovství.“

Trochu dnes závidím maminkám to množství informací, i když nevím, zda optika mladé matky, by brala něco takového v potaz. S odstupem více než 20 let lze jen těžko hodnotit.

O výchově toho je napsáno spousta. Mé děti by dle dnešních měřítek nejspíš skončily onálepkované diagnózou ADHD. Já tvrdila, že jsou jen trochu živé a náš temperament si nesčítaly, ale znásobily.

Pravda, když jsem byla během jediného týdne na chirurgii po třetí (a seděl tam pokaždé stejný lékař), cpala jsem dítě do ordinace se slovy: „Tohle není moje, jen potřebuje ošetřit.“

Internet jaksi nebyl, a tak děti místo připojování k WIFI řádily venku a občas byla kalamita. Tahle dívenka proletěla sklem. Děti pro mě přiběhly a po zvládnutí krvácení jsem ji odvezla na chirurgii na šití.

Proč o tom píšu? Příhoda je stará snad 15 let. Jenomže mě došlo, jak často máme potřebu všechno řešit, analyzovat, vyvozovat důsledky a já nevím co všechno. Občas ano.

Jenomže jsou situace, co můžete jen přijmout.

Ditě s dráždivější nervovou soustavou, co má afektivní stavy a občas zmodrá a přestane dýchat

Dítě, co neví, jak vypadá šedá, protože má poruchu barvocitu.

Děti, co předáváte na tábor se slovy: „Na chirurgii se jezdí jen když je něco prokazatelně zlomené a když stříká krev.“(3 týdny tábora, 3 lékařské zprávy 😊, jo vlastně ještě vši, jako bonus na doma.)

Je to prostě život. Takže pokud teď čelíte situaci, kdy máte pocit, že z katastrof nevyjdete, přijměte to jako životní období.

Vyrostou a pak už budete jen vzpomínat na ty probrečené noci, kdy jste se o ně bála. Na slovní utkání s lékaři, kteří odmítali respektovat váš názor. Nebo vás vyděsili na pokraj zhroucení. Jsou to však okamžiky, které nás vrací k nám samotným, k našemu zdroji ženské síly.

Protože kdo je silnější než samice bojující o svá mláďata.

30.duben se pálí čarodějnice, buďme tedy vděčné, že nás za naše názory nikdo na hranici neposadí. S láskou pošleme vzpomínku těm, co se umlčet nenechaly a vyšlapaly nám aspoň trochu cestičku. Pojďme podpořit naše propojení i sounáležitost.