Vánoce, vánoce přicházejí…

Je to fakt. Vidíme a slyšíme o nich na každém kroku a tak si říkám, jestli se o nich chce i někomu číst. 🙂

A co nás na nich vlastně tak bere?

Vánoční cukroví, vánočka, rohlíčky… A mně úplně vytanula na mysli hláška Ozáka: „Rohlíčky, vánočka..Furt samý zdrobňování. Já chci rohlíky pro pořádný chlapy.“

No, jooo, to je vlastně ono! Vánoce máme spojené s dětstvím a tak vlastně každým vánočním rituálem léčíme naše vnitřní dítě. Dáváme mu prostor.

Naše vnitřní dítě totiž toho místa v našich dospělých životech moc nemá.

Práce, povinnosti, zodpovědnost. A kdy si hrajete? Večer, v posteli? Na počítači? Že už jste z toho vyrostli? No to já taky. Ale stejně, když můžu jít stavět lego, skládat puzzle a hlavně, koukat na pohádky, tak mě nikdo nemusí moc přesvědčovat, abych to udělala.

Často to tedy nedělám a o to víc si to užiju.

Proto mě vánoce fakt baví.

Ve chvíli kdy zavoní první upečené cukroví, přepínám ve své hlavě i těle na vánoce.

Atmosféra se promění. Doma, ale i venku. Najednou je vidět víc úsměvů a tolerance. Lidi se spolu zastavují, povídají si, přejí si hezké svátky.

Jiný svět, jiná společnost?

Ne, jen si najednou víc uvědomujeme, jak důležité, je být spolu.

Ona nás na to připraví energie „dušiček“, která je rok co rok dost hustá a vede nás zpátky k sobě. K uvědomění si vlastní konečnosti a smrtelnosti, k úklidu. A tak uklízíme ve své hlavě, ve svých vztazích a pak nás to donutí aspoň trochu poklidit naše příbytky a začít zdobit a tvořit.

Ona je to totiž i příležitost, jak si užít (a zapojit) rodinu. Vytvářet společný projekt – VÁNOCE.

Najednou je úplně jasná naše společná cesta a vize.

Tak vám všem přeji krásné vánoce, plné lásky, pospolitosti, hravosti i splněných přání.

Já mám jedno veliké. Užít si je se všemi bez spěchu a ve zdraví.

Tak šťastné a veselé. :-*